Noc kostelů 2026 v rotundě na Budči

Dne 29. května 2026 se náš sbor zúčastnil oblíbené akce Noc kostelů, která se letos uskutečnila v jedinečném prostředí rotundy sv. Petra a Pavla na Budči.

Pro tuto příležitost jsme připravili repertoár zahrnující písně spjaté s liturgií v průběhu celého církevního roku – od adventních a vánočních zpěvů přes postní a velikonoční skladby až po písně letního liturgického mezidobí. Posluchači tak mohli v jediném večeru prožít jakýsi hudební průřez celým rokem liturgického života.

Koncert se setkal s velmi vřelým přijetím ze strany publika. Výraznou měrou k jeho úspěchu přispěla také Eva Dobošová svou hrou na varhany, která dodala celému vystoupení slavnostní a duchovní rozměr. Neméně důležitou součástí programu byly moudré průvodní komentáře Dalibora Titěry, který svým textem uváděl jednotlivé písně do širšího liturgického a duchovního kontextu a pomáhal tak posluchačům hlouběji proniknout do zpívaného obsahu.

Jsme rádi, že jsme mohli přispět k důstojnému průběhu této krásné akce a doufáme, že se na Budči opět setkáme.

Myslím, že stojí za to zde uvést i doprovodný text Borka Titěry:

Nastává noc kostelů. Kostely propojují prostor i čas.

Náš vstupní žalm zazněl v latině, ale jeho originál je hebrejský žalm č. 96, čili židovská píseň zařazená do Starého zákona dnešní bible.

Židé původně neměli stabilní kostely. Jako kočovné společenství měli skládací Stánek s archou úmluvy. Teprve později v době krále Šalamouna asi 1000 let před Kristem vybudovali 1. jeruzalémský chrám. Ten byl zničen, a po návratu z Babylonského zajetí roku 515 před Kristem obnoven. Je pozoruhodné, že se repatrianti pustili napřed do obnovy chrámu, než do obnovy svých domovů.

Měli důvod k díkům a chválám. Další dva a půl tisíce let se střídal čas boje a čas pokoje.

A v dobách zlých i mírových si lidé zpívali biblické žalmy jako prosby a díky.

Lidé Boha chválili, děkovali, přinášeli mu i oběti, a čekali na zaslíbeného Mesiáše.

Když se Ježíš skutečně v Betlémě narodil, jen nemnozí v něm rozpoznali Spasitele.

Ale Kristových následovníků přibývalo. Křesťanská společenství, podle Krista nazvaná, si stavěla a dodnes staví kostely. Slovo kostel pochází z latinského pojmu castellum, což znamená opevněné místo nebo tvrz. Teprve později se pojem kostel ustálil pro církevní bohoslužebnou stavbu.

Kostely se stavěly kamenné, svědomitě bytelné, aby něco vydržely. V Gruzii můžeme vidět chrámy s kamennými střechami, s plochými kameny místo došků či šindelů, které se používaly na běžných obydlích. Místní nám vyprávěli: bojovalo se ohněm, už ve čtvrtém století stříleli nájezdnici hořící pochodně na střechy. Domy moc odolné nebyly. Proti tomu kostely byly pevnostmi, úkrytem pro zásoby obilí i pro lidi, v tlustých dutých zdech.

Dutiny ve zdech mohly mít ale také úplně jiný význam – akustický. V některých pravoslavných kostelech v Byzanci i Kavkazu se do zdí nebo kleneb vkládaly keramické nádoby, duté amfory, které fungovaly jako rezonátory pro lepší akustiku.

Pojem orientovat se už dávno nevnímáme jako náboženský termín. Ale není na škodu vědět, jak to slovo vzniklo. Při stavbě kostela se přihlíželo ke světovým stranám. Hlavní vchod byl většinou na západ, oltář na východ. Tomu se říká orientace — doslova „obrácení k Orientu“, tedy k východu.

Východ symbolizuje nejen vycházející slunce, ale i světlo, vzkříšení, ráj, a druhý příchod Krista.

Některé kostely mají i zvláštní okénko umístěné tak, aby ve významný den a hodinu dopadl paprsek světla na oltář, obraz či gnómón – mosaznou značku v podlaze.

K orientaci sloužily i kostelní věže. Dodnes mám rád, když jedu krajinou a vidím, že často v ose starých silnic je kostelní věž. Nadchlo mě, že i zbrusu nový kostel v novém karmelitánském klášteře v Drastech má věž v ose silnice z Větrušic.

Roky v životě člověka rychle plynou. Potravu pro tělo měl člověk v naší zemi vždycky z polí, když se pořádně přičinil, a potravu pro duši nacházel v kostele, když byl ochoten ji přijmout.

Rodiče nosívali do kostela svá novorozeňata ke křtu. Ježíš sám byl pokřtěn od Jana Křtitele v řece, v Jordánu, ale později se křty přesunuly do kostela. Mívají v některých kostelích i kamennou křtitelnici, nádobou na vodu, symbol očištění od hříchů, nový začátek. V kostele v Nelahozevsi takovou kamennou křtitelnici mají.

Byl u ní pokřtěn Antonín Dvořák (taky dnes zazní jeho hudba).

V kostelích se připomínají všechny události církevního roku: Advent – zvěst o příchodu Spasitele, Ježíšovy narozeniny – tedy Vánoce.

Popeleční středou začíná postní období, pak už se chystají Velikonoce – tedy ukřižování a zmrtvýchvstání našeho pána Ježíše Krista, padesát dní na to pak jsou Svatodušní svátky – původně židovský svátek Šavuot – přijetí Zákona – připomíná seslání Ducha svátého na Ježíšovy následovníky a veřejné, nepochopitelné srozumění lidí hovořících různými jazyky.

Letní slunovrat je spojen se svátým Janem Křtitelem.

Zatímco od Vánoc světla přibývalo, nyní už to bude obráceně.

„On musí růsti, já pak menšiti se“, řekl ten Jan, který pokřtil Ježíše.

Koncem léta pak lidé přicházeli a přicházejí do kostelů poděkovat za úrodu.

Vděčnost se dá zobrazit přinesením věnců obilí, chmele, ovoce a dalších plodů.

Děkovat se dá zpěvem, rozjímáním a modlitbami.

Jak se vlastně máme modlit?

Ježíšovi učedníci se s touto otázkou obrátili přímo na něj a na to pak Ježíš odpovídá modlitbou začínající aramejsky Abun d-bašmayyá… (Otče náš, Pater Noster)