Baroko, baroko a zase baroko na 10. Otevřené zahradě v Libčicích nad Vltavou
„Jak jsi vzdálené, baroko“ si mohli pobrukovat návštěvníci při zhlédnutí plakátu letošního ročníku sborového festivalu Otevřená zahrada, který se již podesáté pořádal v Libčicích nad Vltavou. Hudba ale na rozdíl od lidí nešediví ani nemá vrásky a tak díla J. S Bacha, G. F. Händela či C. Monteverdiho a dalších vzbuzovala pozitivní a intenzivní emoce. A večerní představení „Les Femmes Baroques“ nechalo návštěvníky vcítit se do pocitů tak živých, jako bychom byli součástí reality show.
Program zahájila pořádající Scandula s krátkou veselou skladbou z raného baroka.
Po ní nastoupilo největší uskupení, Piccolo coro & Piccola orchestra, které předvedlo pravděpodobně 2 nejznámější díla celého festivalu, Braniborský koncert č. 4 G dur Johanna Sebastiana Bacha a Aleluja z anglickojazyčného oratoria Messiah George Fridricha Händela. Mezi těmito známými skladbami ovšem provedli pěkný výběr z děl českých autorů, jako je J. D. Zelenka a B. M. Černohorský. Mezi zpěváky si pozorní posluchači mohli všimnout usměvavé tváře prezidentského kandidáta Marka Hilšera.
V druhém bloku vystoupilo sdružení mladých muzikatů Spherae sonates, které vzniklo speciálně kvůli Libčickému festivalu. Mezi nástroji největší pozornost budila basová loutna theorba s dlouhým krkem. Mladé muzikanty pod vedením studenta muzikologie Ondřeje Dobisíka doprovodili zkušení hráči na dulcián, cink či pozoun ze Svobodného hudebního bratrstva. Zaznělo několik skladeb A. a G.Gabrieliho a D. Buxtehudeho.
Následovalo vystoupení profesionálních hudebníků, komorního souboru Hipocondria ensemble vedeného Janem Hádkem a sólových zpěváků ze souboru I Dilettanti založeného Čeňkem Svobodou. Na programu byly skladby Claudia Monteverdiho, který byl jedním z průkopníků barokní hudby.
Na zahradě se mezitím připravil libčický soubor historického tance Mariane, který se návštěvníkům festivalu Otevřená zahrada představil již podruhé. Pravidelní návštěvníci si mohli povšimnout, jak členové souboru rostou k dospělosti a vyzrávají v elegantním provedení náročných tanců ve zdobených kostýmech.
Po přesunu do kostela byl připraven smíšený sbor Camerata Praha s částmi Stabat Mater Giovanni Battisty Pergolesiho.
Nervozitu i vzrušení vždy v publiku vyvolává vystoupení žáků libčické ZUŠ. Pro děti je to skvělá příležitost předvést, co se naučily, a rodiče drží palce do posledního tónu.
V pozdním odpoledni nastoupil Salvátorský pěvecký sbor, jehož zpěváci okusili oslepující slunce ze západních oken kostela. Sbor pod vedením libčickým posluchačům známé Marie Vojáčkové se však nenechal vyvést z míry a předvedl první mši ze sbírky latinských chrámových skladeb Sacra et Litanie Adama Václava Michny z Otradovic.
Zklidnění přinesla 2 vystoupení sólových instrumentalistů. Jan Keller kromě svého účesu zaujal perfektním předvedením Suity pro violonchello č. IV J. S. Bacha. Výborná akustika libčického kostela umožnila i zvukem jediného nástroje zaplnit celý prostor. Nejdelší cestu do Libčic měl estonský kytarista Priit Peterson, který přes své mládí vyzrálostí svého projevu očaroval publikum.
Závěr programu v kostele patřil vokálnímu souboru Collegium 419, který s vycizelovaným frázováním zakončil program motetem J. S. Bacha „Jesu, meine Freude“. Skladbu řídil Lukáš Vendl hrajíc přitom na cemballo ve stoje – taková byla před pár stoletími běžná praxe.
S velkým očekáváním se posluchači přesunuli do Kotelny, kde se odehrál „zlatý hřeb“ celého festivalu, premiéra pro náš festival sestaveného představení „Les Femmes Baroques“. Představení koncipované pro nově zrekonstruovaný technický prostor v průmyslovém areálu šroubárny bylo souzněním barokní hudby špičkově přednesené Hipocondria ensemble a I Dilettanti, procítěného vyprávění Jindřišky Křivánkové, moderního tance a překvapivým prvkem bylo využití minimalistického kostýmu představitelky trojrole svaté Terezie z Avily, zpěvačky Francescy Cacciny i druhé ženy J. S. Bacha Anny Magdaleny Bachové. Divákům se před očima odehrály příběhy z běžného života, které barokním ženám vrátily život a které ukázaly, že starosti i radosti byly stejné v 16. století i nyní.
Nejen toto představení, ale celý 10. ročník festivalu Otevřená zahrada významně překročil hranice našeho malého města. A co nás čeká příští rok? Po letošní hudbě, o které se dalo jistě říci, že je staletími prověřená, nás čekají nejnovější skladby, které by v lidském měřítku ještě nedosáhly ani dospělosti. A tak se snad na rozdíl od letošního ročníku dočkáme i návštěvy některého z autorů.
Děkujeme všem sponzorům!
